Jdi na obsah Jdi na menu
 


Generál Laudon jede přes vesnici

4. 4. 2010

Generál Laudon jede přes vesnici.....

 

Není bez zajímavosti,že jméno legendárního rakouského generála Laudona neupadlo v zapomění ani po více jak dvou stoletích,které nás dělí od  jeho náhle smrti v Novém Jičně.Kdo by  totiž neznal začátek  oblíbené lidové písničky „Generál Laudon jede přes vesnici..“,ale také několik  nadávek inspirovaných jménem slavného vojevůdce Gideona Ernsta barona Laudona.

Laudon se narodil v únoru roku 1717 v Tootsi v dnešním Estonsku(původně Livonsko),kde jeho otec Otto Gerhard von Laudona(zemř.1732) a matka Sofie Eleonora von Bornemann(nar.1680,zemř.1742 nebo 1744) vlastnili malý lenní statek.Rané mládí Gideona Ernsta je těžce poznamenáno chudobou jeho rodného Livonska.Tento kraj byl postižen válkou mezi Švédském a Ruskem,která byla po dvou desetiletích ukončena v roce 1721 Nystadským mírem.Zpustošena a téměř vylidněná země se jen velice pomalu vzpamatovávala z války.Laudon vyrůstal v chudé rodině a nedostalo se mu patřičného vzdělání.Francouzsky hovořil jen velice poskromnu,což byl jeden z hlavních nedostatků,protože v té době byla francouzština jazykem inteligence.Jeho písemný projev v němčině také nebyl moc slavný.Jako příslušníci nižší šlechty Laudonové nezaujímali nikdy nějaké významnější místo ve veřejném životě země.Hledali spíše uplatnění jako důstojníci ve vojenských službách.

Nejinak tomu bylo i u mladého Gideona Ernsta. V patnácti letech nastoupil službu v tehdejší carské armádě.Pod velením polního maršála Muennicha se v letech 1733-35 zúčastnil války o polský trůn a také tažení proti Turkům 1735-39.Roku 1737 byl Laudon povýšen na poručíka.Vrchní velitel ruské armády generál polní maršál Burghard hrabě von Muennich k tažení proti Turkům shromáždil v okolí Kyjeva třistatisícové moderně organizované vojsko.Do formací jezdectva si kromě kozáků,dragounů a kyrysníků prosadil také zařazení husarů.Lehké jízdy s diverzním a průzkumným určením.Právě při tomto tažení proti Osmanské říši se Laudon v jednom z husarských táborů seznámil s válečným dobrodruhem baronem Františkem Trenckem(1711-1749).Mladý poručík psovského regimentu obdivoval Trenckovo jezdecké umění,z něhož se mohli i rodilí kozáci lecocs přiučit.Baron Franz von der Trenck nemohl jistě tehdy tušit,že právě tento mladý poručík bude také jemu stát poboku v četných bitvách,ale také že mu sudičky předurčili skvělou vojenskou budocnost.Bude stát v čele velké rakouské armády a bude rozhodovat o bitvách jejichž data,průběh i výsledek jsou zatím ještě na dlouho ve hvězdách.Dnes večer zatím v Trenckově stanu na počest seznámení popíjejí a Trenck se dozví o Gideonu Laudonovi skoro všechno co Gideon Laudon může až doposud o sobě někomu povědět.

 

Raná léta služby pro Marii Terezii

 

Doba o níž budeme nyní hovořit,je dobou válek,jež vedla mladá královna Marie Terezie v letech 1740-1748 proti početné koalici několika evropských dvorů.Tyto války vstoupily do dějin jako války o dědictví rakouské nebo také jako války slezské.Marie Terezie v nich přišla o Slezsko,ale málem ztratila Čechy s Moravou a další.Hlavním protivníkem se jí stal Bedřich Veliký,pruský král,který v čele své dokonalé vycepované armády několikrát vážně ohrozil její trůn.Marie Terezie utrpěla řadu porážek a rakouské vojáky i diplomaty stálo hodně úsilí,aby jí ochránili před větší pohromou než byla ztráta Slezska.

Do těchto válek 18.století pochodovaly armády vycepované v duchu lineární taktiky,jež byla v té době uznávanou vojenskou doktrínou.Armády bojovaly proti sobě seřazeny a vyrovnány v dlouhých bojových liniích podle vžitého bojového pořádku:pěchota ve třech sledech,na křídlech jezdectvo v mezerách mezi pluky dělostřelectvo.Zatímco pruská armáda zvládala lineární taktiku do absolutní dokonalosti,operace rakouské armády zůstavaly daleko za výkonem Prušáků.Vyjímku v armádě Marie Terezie představovaly hraničářské jednotky,které bojovaly ve volných formacích.Byly to úderné jednotky složené z příslušníků balkánských národů.Brzy se staly jednotky hraničářů všeobecně označované jako „chorvati“ postrachem nepřátel vídeňského dvora.Mezi tyto hraničářské jednotky patřili také panduři barona Trencka.

 Když se Laudon vrátil domů na statek svých rodičů k velkému zděšení zjišťuje,že jeho rodina se ocitla v ještě větší finanční tísni a hrozila jim exekuce a potupné vystěhování.Aby mohl obrovské dluhy splácet rozhodl se,že nabídne své služby pruskému králi Friedrichovi II.Odcestoval proto přímo do Berlína kde si požádal o audienci u krále.Byl však odmítnut.Obrátil se proto se stejnou žádostí k vídeňskému dvoru.A právě ve Vídni ho osud shodou okolnosti zase závál k dávnému příteli baronu Trenckovi.Potkali se v opeře,kde chtěl Laudon zabít čas do slíbené audinece a také  přijít na jiné myšlenky.Trenck okamžitě poznal mladého poručíka s kterým se znal z vojenského tábora u Kyjeva.Shledání po letech bylo pro oba radostné.Sdělovali si navzájem co kdo zažil.Laudon si potom Trenckovi postěžoval jak byl odmítnut u pruského krále,ale ani zde ve Vídní stále neví na čem je,jestli bude přijat k armádě,nebo ne.To čekání bylo nekonečné.Trenck se směje:“výborně Laudone,Rakouská armáda potřebuje dobré vojáky,přicházíš v pravou chvíli.Roztahovačný Prus tlačí naší královnu ve Slezsku,z druhé strany útočí Bavoráci a Frantíci.Kamaráde,u mých pandurů je jeden kůň pro hejtmana volný.Ty bys mohl být tím hejtmanem.Pojď ke mně,do sboru pandurů“.Laudon s odpovědí neváhal ani vteřinu.Nabídku ochotně přijal.Ještě v noci napsal královně Marii Terezii dopis,v němže se omluvil,že nečekal na její příkaz,ale pln dychtivosti co nejdříve vstoupit do boje na obranu nejsvětějších zájmů a práv Jejího Veličenstva,přijal nabídku podplukovníka von Trencka a vstoupil do sboru pandurů.Dopis nesl datum 11.dubna 1744.Laudon se ujal kapitánského místa v Trenckově pandurském pluku k 1.květnu 1744.Převzal velení nad jednou kompanií(setninou),která se připravovala k pochodu do Bavorska a pak měla pokračovat dále do Elsaska.Panduři táhli do Breisachu na Rýně hájit čest a slávu své milované královny proti francouzským okupantům.

Bylo 30.června 1744.Tmavá noc.Mraky zakryly měsíc.Někde v dálce odbíjely hodiny na kostele  půlnoc.Loďky,čluny a vory,všechno je připraveno na břehu.Francouzi doposud nic netuší.Čekají totiž vylodění Rakouské armády někde mezi Mohučí a Wormsem.Tam se také stáhly hlavní síly.Zůstalo tu však několik pluků.které stráží břeh.Byl vydán rozkaz:“nasedat!“.Panduři půjdou první je to rozkaz samotného vrchního velitele prince Karla Lotrinského.Tiše nastupují do lodic,nikdo si neodváží ani špitnout.Táborové ohně Francouzů a Bavorů již uhasly.Také měsíc je shovívavý,zůstal ukrytý za mraky.Trenck skočil do posledního člunu a polohlasně zavelel:“vpřed“!Desítky plavidel se odlepilo od břehu v každém je alespoň dvacet pandurů.Všichni hoří netrpělivostí.Hejtman Laudon vyskočil na břeh jako první,za nim postupně celá jeho rota.Tma byla tak hustá,že nebylo vidět ani na krok.Laudon okamžitě shromáždil své vojáký.Úkol byl jasný musí obsadit a za každou cenu udržet předmostí.Chlapi jsou nedočkaví,každý už se chce porvat s nepřítelem.Pandury v čele s Laudonem pohltila tma.Ostřílení válečníci jdou do útoku.Nikdo z nich nepostrádá žádný z nejdůležitějších předpokladů,aby mohli splnit co se od nich očekává.Jsou silní,otužilí,mrštní.Mají zabijácké instinkty dravých šelem.Ubozí Francouzi!Ztuhli leknutím,když se ze tmy před nimi náhle začaly vynořovat temné obrysy zabijáků s kapucema na hlavách,které se na ně vrhaly s děsivým pokřikem:“Allah,Allah,vivat Maria Tereziááá!“Za několik málo minut bylo postavení stráží dobyto,aníž stačili Francouzi a Bavoři vypálit jedinou ránu.Pandurské šavle a nože sviští tmou.Ze stanů vybíhají rozespalí vojáci jen v košilích a bosí.Mnohý z nich se nestačil ani rozhlédnout,jen zavyl bolestí a padal k zemi s hlubokou bodnou či sečnou ranou.Zní volání:“zachraňte se,panduři!“Hrůza a smrt letí táborem jako smršť.Bavorští dragouni prchají všemi směry.Nepřátelský tábor nedaleko Leimersheimu se stal kořistí pandurských rot.“Žádné pití,“ nařizuje Laudon.“Kdo se opije,toho dám bez milosti pověsit!Oslavovat budeme až potom.“

Útok pokračuje směrem k Ottersbachu.Díky Laudonově rotě,která skvělým útokem dobyla rozsáhlé předmostí,mohli pionýři už krátce po půlnoci přikročit ke stavbě pontonového mostu a kolem osmé hodiny ranní 1.července 1744 zahájily jednotky hraběte Naddasdyho přechod Rýna.

3.července již hlavní síly rakouského vojska,které k přechodu Rýna využilo několika mostů,stály v plném počtu na francouzském břehu.Sbor generála Naddasdyho jako předvoj dostal od prince Karla Lotrinského rozkaz zrychleným pochodem dosáhnout města Lauterburg a vzít ho „šturmem“.Obsazení Lauterburgu zhoršilo válečnou situaci Francie.V prostoru Weisenau překročily řeku Rýn také jednotky generála von Baerenklau,celá Rakouská armáda již tedy pronikla na francouzské území.To je veliký úspěch s kterým se princ Karel spěchal pochlubit do Vídně své švagrové Marii Trezii.

31.července 1744 jednotky lehkého uherského sboru spolu s pandury obklíčili město Zabern.Generál Ghylanyi žádal markýze du Chatelet,aby mu město vydal.Ten zdvořile odmítl.Skupina zákopníků tedy pod ochranou palby pandurských pušek těžkými sekerami rozbíjejí dřevěná vrata městskée brány.Současně panduři jen v košilích s hanžáry a noži v zubech,šplhají jako kočky na hradby.Jde do tuhého.Praskot střelby a povyk pandurů obránce města dočista zlomily.Pouhé dvě stovky vojáků a houfec ozbrojených civilistů kladli zoufalý odpor.Když viděli,jak rozkurážnění panduři seskakují z hradeb a pobíjejí všechno živé,roztřásla se kolena i jim.Město Zabern tone v krvi a slzách.Panduři rabují domy,berou si co jim padne do oka.Surově se zmocňují žen a sotva dospělých panen,zabíjejí každého kdo se jim postaví na odpor.Dobytím města Zaben vrazili Rakušané klín mezi vojska maršála de Coigny ustupujícíh  na Štrasburg a jednotky maršála d´Harcourt,kterým generál Baerenklau uštědřil porážku u Eckbolsheimu.Válečné operace probíhaly v půvabné horské krajině,rozvlněné zalesněnými kopci a hřbety,mezi nimiž se proplétaly silnice,v krajině plné šťavnatych luk,kde se pásly stáda černobílých krav.V bojích o město Zabern se jako vždy zaskvěl udatností velitel roty kapitán Laudon.Trenck byl na svého přítele patřičně hrdý.Nezapomněl se o jeho udatnosti zmínit ve svém hlášení generálu Naddasdymu.

Panduři 16.srpna obsadili lesní prostory u Brumathu a v blízkosti Hochfeldenu.Za neustálých bojů s vojsky vévody de Noailles ztratili hodně mužů.V seznamu ztrát se objevil také hejtman Gideon Ernst Laudon.Seběhlo se to údajně takto:V jedné přestřelce s Francouzi zasáhla Laudona do hrudi střela.Padl k zemi.Bolestí ztratil vědomí.Panduří utekli a nechali raněného hejtmana na pospas francouzům.Kyž se probral z mdloby,zjistil že leží v selské jizbě na posteli.Nad ním se skláněl muž ve francouzském stéjnokroji se skalpelem v ruce.Lékař Laudonovi radostně ukazoval olověnou střelu,kterou vytáhl z rány malýma kleštičkama.Jěště,ale nebylo utrpení konec.V ráně  uvízl knoflík z pandurského dolmanu.Laudon řval bolestí.Znovu upadl do bezvědomí.Probudil ho až dusot mnoha koňských kopyt.Byla noc.“Hoří,Moerzheim hoří!“ kvílel někdo venku.Laudon zcela procitl z horečnatého spánku.Do jizby vešlo několik sedláků a poklekli k jeho posteli.“Zachraň nás,pane!Ať panduři ušetří Appnehofen.“

„Prvního pandura,kterého uvidite pošlete sem,že tu leží jejich hejtman.“Sedláci děkovali a spěšně odcházeli vyplnit oč je Laudon žádal.Najednou bylo ticho,hrozné ticho.V tom se rozletěly dveře a v nich stál pandur.“Gospodin hauptman,konečně jsme vás našli!“

Panduři si vyčítali,že dopustili,aby jejich velitel padl do rukou Francouzů.Pronikali do nepřátelského týlu,slídili po kolonách a táborech zajatců.Až po čtrnácti dnech konečně zjistili kam Francouzi dopravili raněného Laudona.Novopečený plukovník Trenck měl pochopení pro to,čeho se chlapi dožadovali.Náhlým přepadem,který zorganizoval,se podařilo hejtmana Laudona osvobodit.

Celé měsíce,ale potrvá,než se mu vrátí zdraví,aby mohl opět nastoupit službu u své pandurské roty.Mezitím však dojde k událostem,které opět změní děj válečného dramatu.

15.srpna 1744 překročily pruské kolony hranice českého království.Za zvuků píšťal a bubnů vmašírovali Friedrichovi pěšáci do české země.Za nimi cválaly eskadrony husarů,kyrysníků,hrčely povozy trénu,děla a pontony k překonávání řek. 2.září se všechny pruské kolony,které bez odporu prošly Čechami,setkaly u Prahy.Osmdesátitisícové vojsko se rozložilo kolem města za jehož hradbami se k zoufalé obraně chystalo pouhých dvanácttisíc mužů rakouské armády.Postavení obránců se ještě zhoršilo,když jednotky maršála Schwerina masivním útokem dobyly rakouské postavení na vrchu Vítkově.Den co den od rána do večera hřímala kanonáda na Prahu padaly dělové koule.O šest dnů  později Praha kapitulovala.V dobyté Praze zanechal pruský král jen poměrně nepočetnou posádku o síle jednoho pluku a s ostatními vojsky táhl na jih.Měl v úmyslu obsadit město Linec a vpadnout do srdce Rakouska.Nad habsburskou monarchií se opětovně nakupily černé mraky smrtelného ohrožení.

23.srpna 1744 doručil spěšný kurýr princi Karlovi rozkaz královny: „okamžitě překročit Rýn a pochodovat do Čech.“

V květnu roku 1745,válka o rakouské dědictví stále neutuchala.Bojová činnost se opět rozhořela na slezských bojištích.26.května 1745 spojená rakousko-saská armáda po překročení Krkonoš zaútočila na malou slezskou pevnost Kosel a dobyla ji.Do zajetí přitom padlo devatenáct pruských důstojníků a 400 mužů ve zbrani.Velmi citelná byla pro prusy ztráta 27 děl.Zvláštní zásluhy na dobytí pevnosti byly připsány pandurům.Mezi nejudatnějšími byl v hlášeních jmenován velitel jedné z pandurských rot hejtman Laudon.V čele svých vojáků vyrazil na zteč,neohroženě se vrhl do vodního příkopu,přeplaval jej a v plné nepřátelské palbě si přistavil žebřík k pevnostní zdi a jako první vyšplhal nahoru,následován svými pandury.Zmocnili se nepřátelské dělostřelecké baterie a z jejich vlastních děl zahájili palbu na nádvoří pevnosti.Tímto hrdinským činem zcela rozvrátili pruskou obranu a umožnili dalším jednotkám,aby se bez větších ztrát zmocnily pevnosti.

G.E.Laudon neměl povahové předpoklady,aby mezi polovičním lupiči a bandity udělal kariéru.Chyběla mu jak primitivní impulzivnost tak vypočítavá krutost,ani jedna z těchto valstností ovšem nechyběla jeho veliteli plukovníkovi Trenckovi.Službu mezi pandury považoval za nutné zlo,které ovšem později nastartovalo jeho slibnou vojenskou kariéru.Ale v roce 1744 neměl moc navybranou,protože panovnice trpěla velkým nedostatkem peněz,zatímco finančně nezávislý poslední  vojenský bussinesman habsburské monarchie baron František von der Trenck,jej mohl příjmout bez jakýchkoliv průtahů.Ještě v tzv.kapitulaci o přeměně pandurského sboru v regulérní pluk si plukovník Trenck vymínil právo výběru důstojníků pro svůj útvar.Touto změnou se však nevylepšila kázeň,ani úderná síla,ani morální úroveň Trenckova pandurského sboru.Po  prohrané bitvě u Žďáru v září 1745 v zájmu své důstojnické cti i budoucí kariéry odchází od Trenckových pandurů,jejíchž řádění a ukrutnosti se setkaly s odporem samotné panovnice Marie Trezie.Po delším usilování a přímluvě vlivných přátel byl Laudon rozhodnutím dvorské válečné rady přeložen v r.1746 v hodnosti hejtmana k pohraničnímu Karlštadskému pěšímu pluku do městečka Buniče(Chorvatsko) na tzv.horkou hranici s Tureckem.Tam dosáhl za svědomitý výkon služby povýšení na majora a po potlačení vojenské vzpoury byl patentem ze dne 20.dubna 1753 povýšen na podplukovníka.Vedle vzorného výkonu vojenských povinností věnoval Laudon velkou pozornost prohlubování svého vzdělání.Sňatek s Klárou Hagenovou dcerou dvorního dodavatele tabáku ho přiměl k přestupu na katolickou víru.Z tohoto manželství vzešly dvě děti,které ale v útlém věku umírají,což se pochopitelně podepsalo jak na matčině tak otcově psychice.

 

Kdo seje vítr sklidí bouři

 

Vážný obrat po řadě klidných let služby na jižní hranici habsburské monarchie,způsobila v Laudonově životě sedmiletá válka(1756-1763).Ačkoliv mezi Rakouskem a Pruskem trval již deset let mír,pruský král Bedřich II.,kterému se začalo říkat Veliký,nevěřil,že se královna a císařovna Marie Terezie,smířila se ztrátou Slezska a Kladska.Vyzvědači mu podávali zprávy,že tato energická a vysoce inteligentní panovnice,věnuje nápadně velkou pozornost armádě.Uskutečňuje reformy zkostnatělého systému zajišťující modernizaci výzbroje,výstroje i způsobů vedení boje.Začal tušit,že se zcela určitě  připravuje na válku.Instinkt no ani teď nezklamal.Marie Terezie skutečně prahla po dobytí ztracených provincií.Dosažení tohoto cíle nabylo pro ní prvořadého významu.První ránu se Bedřich Veliký rozhodl uštědřit Sasku.29.srpna 1756 v dopoledních hodinách pruské jednotky o síle 66 tisíc mužů bez vyhlášení války překročily saské hranice.Obsadily Drážďany a obklíčily u Perna vojenský tábor saského kurfiřta Augusta III. Marie Terezie vysala Sasům na pomoc sbor pod vedením genrála Browna, ale Bedřich II. s částí své armády táhl mu vstříc a porazil ho v bitvě u Lovosic dne 1. října. 16. října kapitulovali u Perna Sasové.

Laudon byl na základě osobní žádosti zařazen v čele chorvatského pluku právě do Browneova sboru.Na jaře 1757 vtáhl pruský král. do Čech třemi proudy. Dne 6. května zvítězili  Prusové u Stěrbohol nedaleko Prahy, kam se habsburské vojsko po bitvě stáhlo.Tenkrát se ukázala Bedřichova bezohlednost. Jeho dělostřelci ostřelovali nejvýznamnější pražské kulturní památky, čímž chtěl  Pražany donutit ke kapitulaci. Praze na pomoc táhl maršál hrabě Daun. Bedřich II. vytrhl mu vstříc s částí své armády. Daun však u Kolína porazil Prusy na hlavu (18. června). Zde prý Bedřich II. doslova z bitvy uprchl.Prusové utrpěli katastrofální ztráty: 13.700 mrtvých a raněných,45 děl, 22 ukořistěných plukovních praporů což symbolizovalo zničené jednotky.Rakouské ztráty byly téměř o pět tisíc mužů nižší.K pruským ztrátám bylo možno zařadit ještě jednu,velmi závažnou.Bedřich II. ztratil u Kolína pověst neporazitelného vojevůdce.Když zpráva o pohromě u Kolína dorazila do hlavního stanu pruských vojsk u Prahy,zavládlo tu sklíčené ticho.19.července začalo stahování obléhacích vojsk z opevněných postavení na pravém břehu Vltavy.Prusové se ,ale ještě snažili klást zoufalý odpor.Plukovník Laudon na ně zaútočil s dvěma tisíci hraničáři a po obsazení Motola pronikl po svahu k Landronce,kde prudkou ztečí dobyl pruské opevnění.Ukořistil dvě děla a zajal 200 pruských vojáků.Polní zbrojmist Kheul poslal Laudonovi na pomoc šetset husarů a uložil mu pronásledovat poražené pruské jednotky,které kvapně ustupovaly směrem na Slaný a Velvary.Za dva dny dostihl plukovník Laudon se svým kombinovaným sborem vyčerpané, žalostně vyhlížející houfy otrhanců,kteří neuspořádaně,prchali jen aby byli co nejdál od té zpropadené Prahy.Laudon jim zasadil zdrcující úder,kterým potvrdil svou pověst energického,zdatného velitele.Praha byla osvobozena. 24.června 1757 se Laudonovi u Velemína podařil přepad pruského zásobovacího konvoje s početným doprovodem.Laudonovi vojáci v zběsilé šarvátce pobili desítky pěšáků i jezdců.V boji byl smrtelně i francouzský dobrovolník v pruském žoldu markýz de Varene.Laudon ukořistil více než sto vozů s nákladem potravin.Několik dní na to přepadl v Děčíně 15 pruských zásobovacích lodí.Princ Karel Lotrinský velmi oceňoval Laudonovu velitelskou zdatnost.Ze svého hlavního stanu v Benátkách nad Jizerou odeslal dopis a požádal v něm Její Veličenstvo císařovnu,aby mu zvýšila roční gáži o 1500 zlatých.Pochvalným vylíčením jeho iniciativních činů mu zjednal mimořádnou přízeň panovnice i vlivných dvorských kruhů.Laudon dále podnikal úspěšné přepady pruských zásobovacích oddílů a transportních kolon přijíždějících Nakléřovským průsmykem do Čech.Za tyto úspěchy byl 25.srpna 1757  G.E.Laudon povýšen na generálmajora.

 Maršál Daun  táhl s 90 000 muži do Slezska, dobyl jeho velké části a porazil Prusy 22.listopadu  1757 u Vratislavi.Byla obsazena Vratislav a Svídnice. V té době válčil pruský král také s Francouzy, které porazil v bitvě u Rossbachu.Když se ale dověděl o Daunových úspěších, spěchal zpět do Slezska a v prosinci porazil Rakušany vedené Karlem Lotrinským u Litně. Císařští pozbyli opět dobyté území: Vratislav kapitulovala 19. prosince, Lehnice 26. prosince.Svídnice, obléhaná od 15. prosince pruským generálem Fouqué, se vzdala 16.dubna 1758.

Císařovna a královna Marie Terezie opět tonula v pohřební náladě.Slezsko již téměř osvobozené ,bylo opět ztraceno.Na žádný mír s věrolomným Bedřichem II. Nechtěla přistoupit i kdyby měla ztratit všechno co má.Její nezdolná vladařská energie vyžadovala vyvodit důsledky z nezdarů a učinit protioptření.Odvolala řadu generálů a vrchním velitelem místo svého švagra Karla Lotrinského,jmenovala maršála Dauna.

Bedřich Veliký začal uskutečňovat svůj nový plán. Vpád na Moravu. Dobytím Olomouce zamýšlel otevřít si cestu k rozhodujícímu úderu na Vídeň.Již 28. dubna byl v Krnově, následujícího dne nocoval v Opavě a prvního května byl v Budišově nad Budišovkou . Podle kronikářských zápisů táhlo toho dne přes Budišov 13 000 mužů vojska s doprovodem pištců, bubeníků a zpěváků, při čemž bylo mnoho obyvatel okradeno o potraviny. Za vojskem jelo 2 000 vozů a jejich vojenský doprovod vyplenil město tak, že mnohý dům zůstal doslova prázdný. Škod bylo napácháno za 7 500 zl., město muselo králi vyplatit kontribuci, sedláci odváděli obilí pod hrozbou oběšením či stětím a vypálením. Další  pruské jednotky táhly přes Budišov 23. května.Pole i zahrady byly úplně zničeny, tráva i zelené obilí bylo posekáno a dáno koňům jako píce. Ve městě v krátké době nebylo nic k jídlu, vypukla cholera a vymřely celé rodiny. Drancování a plenění nebyly ušetřeny ani okolní obce na Budišovsku. Musely platit tučné výpalné. Z Opavy šli Prusové přes Melč, Staré Těchanovice, Lublice, Svatoňovice směrem k Šternberku. Bedřich Veliký schváleně nevolil obvyklou cestu přes Dvorce a Moravský Beroun. Cíl pruského tažení bylo město Olomouc. Prusové svým postavením vytvořili kolem Olomouce půlkruh a obležení trvalo až do července t.r..Friedrichovy plány se však začaly hroutit.Tělnatý maršál Keith,který řídil obléhání Olomouce se marně snažil uzamknout toto pevnostní město souvislím obkličovacím kruhem.Dělostřelecké baterie vinou nedostatečného dostřelu nebyly schopny účině ostřelovat hradební zdi.V jeho táboře se vzmáhal hlad a nedostatek nejen potravin a píce, ale i munice.Pruský král byl donucen dát rozkaz k dovozu zásob, potravin, výzbroje, střeliva a peněz z Pruska. V Nise nebo Kozlí byl soustředěn veliký transport čítající 4 000 vozů a 2 500 volů, který měl být dopraven do tábora k Olomouci. Zásluhou civilních zpravodajů se maršál Daun již 22. června dověděl, že zmíněný transport se dal na pochod z Nisy. Byl vydán rozkaz stůj co stůj zabránit dovozu těchto zásob.Velitelství pověřilo tímto nelehkým úkolem generála Laudona. Současně mu byli přiděleni generál Šiškovič a plukovník Lanius se svými sbory. Všichni tři z různých míst jeli vstříc hlášenému pruskému transportu.  Laudon vyjel z Konice 26. června přes Nové Zámky, Újezd, Šternberk, Domášov a 28.června byl již v Guntramovicích. Lanius vyjel ze Šternberka 24.června. přes Moravský Beroun a 28.června se spojil v Guntramovicích s Laudonem. Šiškovič vyjel 27.června. z Přerova přes Libavou.Generál Laudon dorazil v noci z 27. na 28. června do Guntramovic. Před tím byl plukovníkem Laniem zpraven o tom, že pruský transport dorazil do Budišova. Velitelem pruského konvoje byl starý válečník plukovník Mosel.Doprovodné vojsko čítalo přes 10 000 mužů. 27. června transport zůstal v Budišově a čekal na opožděné vozy.Bylo deštivé počasí, cesty byly rozmoklé, což ztěžovalo pochod.Laudon měl již rozestavěno dělostřelectvo po návrších a křovích v Guntramovicích a vydal se na pochod vesnicí směrem k Budišovu.28.června u Guntramovic napadly oddíly rakouského lehkého jezdectva pruský předvoj.Prusové s vypětím všech sil útok odrazili za cenu těžkých ztrát.O dva dny později u Domašova,v úžinách kopcovitého terénu,rakouská přesila udeřila na konvoj ze všech stran.Účinek přepadení byl strašný. Silnice vedla hlubokým úvozem a zasažené první vozy zatarasily cestu dalším. Vozkové plni strachu ještě z Guntramovic nechali potahy osudu a prchali z dosahu střelby. Hned na to vyrazila Šiškovičova pěchota. Pruský maršál Ziethen nepozbyl rozvahy, hnal vozy mimo silnici na návrší a utvořil z nich vozovou hradbu a nejen ,že čelil útoku, ale také zaútočil na levé křídlo Rakušanů, do zad mu však vpadla saská jízda a útok byl odražen.  Ziethen staví nové prapory a útočí. Boj je veden za střídavého štěstí, opět jsou Rakušané proti velké přesile a kdoví jak by boj skončil, kdyby nezasáhl znovu generál Laudon. Uslyšel v Moravském Berouně střelbu děl, ihned vyrazil k Domášovu, vytlačil pruské granátníky z Novosad a spojil se s Šiškovičem. Sevřeli Ziethena půlkruhem a ten se mohl jen bránit. Prusové se uzavřeli ve vozové hradbě a ještě 2 hodiny vzdorovali.Rakouská děla však bušila jako perlíky do kvapně poskládané vozové hradby zápalnými koulemi. Když ale byly zasaženy vozy se střelným prachem, vybuchly, vozová hradba se protrhla a Laudon dal povel jízdě k útoku. Došlo k strašnému krveprolití. Kdo zůstal živ, prchal v divokém zmatku k Domašovu.Celé houfy nováčků se vzdávaly.Generálové Zeithen a Mosel již nebyli schopni odvrátit zkázu konvoje.S žalostnými troskami svých jednotek ujížděli tryskem za neustálých vlčích útoků chorvatských pandurů zpět do Slezska.Král nedostal toužebně očekávané zásoby. Nebylo již tedy možné pokračovat v boji. Byl hlad, nebylo střelivo, vzmáhala se dezerce a klesala morálka pruských vojáků. Dalším nezdarem skončilo  Bedřichovo tažení  v prvních červencových dnech, nezbylo mu nic jiného než spěšně ustoupit zpátky do Slezska.

Za bitvu u Domašova byl Laudon jmenován podmaršálem.Ještě téhož roku za svou zásluhu na přesvědčivém vítězství u Hochkirchu se mu dostalo dědičného šlechtického titulu říšského a rakouského barona a statku Malé Bečváry jako daru od samotné císařovny.K Laudonovým oslnivým úspěchům v sedmileté válce,ale bezpochyby patří jeho velké vítězství nad Bedřichem II. u Kunersdorfu(Kunowice) v roce 1759.Po tomto úspěchu následovalo povýšení na polního zbrojmistra.Ruská carevna Alžběta ho obdarovala kordem s pozlacenou pochvou a jílecem  posázeným brilianty.V roce 1760 po porážce pruské armády u Landshutu a po obsazení Kladska utrpěl Laudon nečekanou porážku u Lehnice.Přispěli k ní svou netečností generálové Daun a Lacy,kteří byli favoriti vídeňského dvora.Laudon podrobil jejich nerozhodnost a vyčkávací taktiku ostré kritice a veřejně se distancoval od jejich způsobů vedení války.Překvapivé dobytí pevnosti Svídnice mu sice získalo sympatie nejvyšších míst,ale jeho spory s generálem Daunem se v dalším průběhu sedmileté války vyhrotily natolik,že v roce 1762 odmítl jeho válečné plány i převzetí samostatného velení.

Laudon se po té stal pouze velitelem armádního sboru. Do konce sedmileté války se již nezúčastnil žádných velkých bojových operací.29.října prohrály rakouské oddíly poslední bitvu sedmileté války u Freibergu a tím také celou válku.Mír byl podepsán 15.února 1763 v Hubertsburgu,jež s konečnou platností potvrdil ztrátu hospodářsky vyspělého Slezska.

 

Doba míru a válka s Osmanskou říší

 

Laudon odešel do ústraní a věnoval se studiu map a vojenských plánů.První větší příležitost sednout si opět do sedla a velet nějaké vojenské jednotce i v dobách mírových byly pro Laudona vojenské manévry konnané ve dnech 7. až 17.září roku 1766 u Havlíčkova Brodu,kde dostal na starost jednu polovinu zúčastněné armády a tu druhou si vzal na starost novopečený císař Josef II.Ve stéjném roce byl Laudon jmenován genrálním inspektorem pěších vojsk.25.srpna 1769 přijal císař pozvání pruského krále ke společným manévrům v okolí města Nisa a za doprovod si vybral Laudona.Ještě téhož roku ho císař jmenoval vojenským velitelem na Moravě.Laudon se nové funkce ujal 13.listopadu.K tomuto povýšení získal ročně 4.000 zlatých a dalších 8.000 zlatých jako stravné.O několik dní později se mu dostalo dalšího postu v úřadu dvorního válečného rady a císařsko-královského válečného rady.V roce 1772 ho,ale postihují vážné zdravotní problémy a místo účasti na vojenských operácích v rámci prvního dělení Polska raději odjíždí na léčení do Benátek.

26.února 1778 byl Laudon povýšen na polního maršála.

První vojenské operace války o tzv.bavorské dědictví se odehrály 6.července 1778,kdy opět pruské jednotky překročili hranice českého království u Náchoda.Hlavní část Laudonovi armády zaujala postavení v okolí obce Vetlá a předsunuté jednotky potom u Děčína,kde předvídal pruský vpád.5.září zaútočil na pozice prusů u Kuřivod a ztlačil je k Labi.K dalším vojenským operacím již nedošlo,protože v té době probíhala mírová jednání završená 13.května 1779 Těšínským mírem.

Poslední Laudonovou válkou,byla válka s Osmanskou říší.Do které Rakousko vstoupilo 9.února 1788.Pár dní na to odjel do Vídně,aby nabídl své služby císaři.Ten ho však velice zdvořile odmítl a poradil mu aby si dál užíval zaslouženého odpočinku.Nepříznívý vývoj ve válce však donutil císaře přehodnotit své stanovisko a 30.července 1788 povolal stárnoucího polního maršála zpět do služby.Po několika úspěšných střetech s tureckými vojsky 26.srpna 1788 dobyl pevnost Dubice.V srpnu následujícího roku se stal Laudon vrchním velitelem a dne 30.srpna 1789 vytáhl se svou armádou na Bělehrad.Po drtivém dělostřeleckém útoku 7.řijna město kapitulovalo.Po vyhrané válce a na sklonku svého života se mu dostalo jednoho z největších ocenění vůbec-od císaře obdržel Velkokříž Marie Trezie s briliantovou hvězdou.Návrat domů byl impozantní.Po celých Uhrách Laudona vítali lidé z měst kterými projížděl.Také ve Vídni se mu dostalo triumfálního uvítání.

Poslední půlrok svého života prožil Laudon ve velké popularitě ve všech společenských vrstvách.Když vysvstalo nové nebezpečí konfliktu s Pruskem byl 4.ledna 1790 jmenován císařem vrchním velitelem armády.Laudon nejdříve ze zdravotních důvodu odmítl,ale na císařovo naléhání nakonec svolil a již 6.ledna vydával první rozkazy.20.ledna umírá císař Josef II. , jeho nástupce Leopold II.,jmenoval Laudona generalissimem,stal se tak třetím generalissimem vůbec.Před ním to byl jen Albrecht z Valdštejna a princ Evžen Savojský.Stanul konečně navrcholu své vojenské kariéry.V této vysoké vojenské hodnosti uprostřed horečnatých příprav na novou válku s Pruskem ho 14.července 1790 v Novém Jičíně zastihla smrt.Město Nový Jičín se stalo již od konce června Laudonovým velitelským stanovištěm.8.července byl Laudon nucen ulehnout na lůžko z něhož již nikdy nevstal.O jeho zdraví se v Novém Jičíně staral Dr.Valentin Geopferth.Akutní zánět střev však vyžadoval bezodkladný chirurgický zákrok,který však nebylo možno provést v Novém Jičíně pro nedostatek vhodných chirurgických nástrojů.Když se je podařilo dopravit kurýrní poštou z polní nemocnice v Olomouci bylo již pozdě.Poslední slova,jež pronesl,když ho chtěl jeden z přítomných důstojníků povzbudit byla: „Ach,nemějte mě za takového slabocha a nedělejte ze mne prosťáčka!“

Zesnulý maršál byl po pietním aktu za přítomnosti genrálů a důstojníků svého štábu za nejvyšších poct veřejných činitelů a svého vojska za hlaholu zvonů odvezen čtyřspřežím z Nového Jičína do Hadersdorfu u Vídně,kde byly jeho ostatky uloženy do rodinné hrobky.Zde je pochována i jeho milovaná žena Klára Hagenová,která zemřela 17.března 1806.Tak skončila životní dráha jednoho z nejvýznamějších rakouských vojevůdců.V Novém Jičíně na na zdi domu v němž zemřel je umístěna busta s pamětní deskou.

© 2010 Eduard Valeš

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA